Květen 2015

Uvažování v černobílém obleku

25. května 2015 v 16:45 | Deina |  Kapka pravdy
Přijde mi to, jako bych se nemohla probudit, pohnout se z místa. Pořád se plácám v tom jednom kousku světa a nedokážu se odtrhnout, trošku osamostatnit. Prosadit se, mít své vlastní sny, být dokonalá…

Svět se nezbláznil, to jsem se totiž zbláznila já.

Chtěla bych změnu, ale jakou?

Život je občas tak nepředvídatelný, že si to ani my - "obyčejní" lidé - nedokážeme představit.

Nikdo z nás není obyčejný, protože každý z nás je malinký originál, žádná zprofanovaná kopie.

Ale je tu ten velký problém - já se totiž nikdy nezměním. Jsem konzistentní. Zamilovala jsem se do tak přesných věcí, že "odmilovat se" vlastně ani nejde.


Protože já nikdy nezměním lásku k(e):

  • tekoucí řece
  • zvuku deště
  • horám a mořím
  • zeměpisu a informatice
  • fotografování
  • Indii a Bangladéši
  • Bachovi, Dvořákovi a Smetanovi
  • nedokonalému stylu (mého šatníku)
  • všestrannosti mého mozku (a následně přehnaným myšlením a uvažováním)
  • mým bláznivým a dosti riskantním láskám…

A teď tu sedím na svém gymnastickém míči a bojím se příchodu nové éry mého života, který se promění v živoření zbídačené gymplačky bez kousku soucitu, optimismu, lásky a naděje. Nic hezkého mě tedy nečeká.


A já si tu ztěžuju, že jsem pořád na jednom místě.


Nejradši bych si nafackovala…


Hroucenka

3. května 2015 v 16:00 | Deina |  Kapka pravdy
Vždycky jednou za čas mám ohromnou chuť napsat článek, úplně mne to pohltí a musím napsat alespoň kousek. A po dlouhé době tuhle chuť psát zase mám. Po mém malém úspěchu s předchozím článkem jsem měla najednou všeho dost. Měla jsem dost blogu mého, blogů jiných, internetu jako celek a dokonce jsem měla dost i svého "naspídovaného" okolí. Chtělo to na chvilku vypnout a užívat si volnosti, kterou nám život dává. A tak jsem se zastavila, otočila se a podívala se za sebe a hlavně kolem sebe, co jsem všechno v té rychlosti napáchala a bylo mi z toho k breku. Zničila jsem toho tolik, že to málo, co mi zůstalo, bych měla "nosit na růžích". Zbyli mi ti nejvěrnější a zbyl si mi i ty - čtenář mého blogu. I když si třeba "náhoďák", jak rád říká můj spolužák, (náhodný čtenář) stejně jsi tu a za to ti předem moc děkuji.

Asi jsem nemožná, asi mám problém, asi jsem závislá na kofeinu a asi bych měla už konečně zavřít h*bu, jak mi radil jeden "přeživší" z mých blízkých, ale já nevím jak! Jak se z toho dostat?

Můj "hlavový" názor je zcela jednoznačný, tj. zavři pusu, přibrzdi si, rozhlédni se znovu a v té chvíli poslechni srdce, které ti už tolikrát napovídalo, ale ty jsi použila mne pana Mozka a přestala jsi všechny ty hezké city vnímat. Přestala si žít! Žiješ jenom jednou! Tak už to pochop, jsi výjimečná, protože přesně to ti asi naznačovali tví přeživší!
Jenže pak tu máme srdce. A to říká něco jiného. Je sice hezké, že ti mozek říká, aby sis to užívala a že žiješ přece jen jednou, ale i tak, bys měla mít své zábrany, které ráda překračuješ. Měla bys říkat pravdu, ale jak, když to všechny jen urazí a jak bys měla být ta "dospěla", když ty sama si hraješ na dítě? Radši běž dál, než napácháš další problémy a katastrofy."

Troufám si tvrdit, že jsem to vystihla naprosto do detailu, jen pořád nevidím východisko. Kde je? Kde se nachází? Chci jej najít! Kdyby byl život stejně jednoduchý, jako procházka, možná by svět byl více rozkvetlý růžemi. Nevidím tu cestu a trápí mne to stále víc. Můj život se tak trošku hroutí a já se začínám bát - kde jsi, když tě potřebuju? Jsi tak daleko… Tak už konečně přestaň plout!

Našla jsem k tomu docela trefnou (pro někoho bohužel) německou písničku:

und immer wenn es Zeit wird zu gehn
vergess ich was mal war und bleibe stehn
das Herz sagt bleib
der Kopf schreit geh
Herz über Kopf
Herz über Kopf
JORIS - Herz über Kopf