Pohled z okna

29. června 2015 v 12:22 | Deina |  Povídky
Dívám se z okna a vyhlížím ho. Nikde ho ale nevidím a ani neuvidím. Není tu a ani nebude. A vlastně tu už ani nesmí být. Moje srdce si to tak přálo. Oči jsou sklopené a píší. Píší věty, které pomalu nejsou ani větami, protože jejich obsah o ničem nevypovídá. Neřekne to nic nikomu, kdo to nezažil. Pláč pro lásku, která tu už není, není mezi námi, ale ty, ty se stále utápíš v citech z pocitů, které nejsou nikým opětovány. Dusí tě to, protože nemůžeš nic. Jen sedět a čekat. Přijde ten princ zpět, nebo to byl jen zbloudilý pocestný, který tě svedl z cesty? Odpověď nepřichází. Měla by snad?

A kolo jeho se neřítí tou ulicí, kterou tak pečlivě sleduji. Proč tu ulici stále pozoruji, nerozumím tomu sama. To kolo je pro mě jako krásná vzpomínka na doby, kdy jsem ho milovala. "Kde jsou ty časy?" ptám se. Ale zase nic, nikdo neodpověděl, nikdo neprošel pod světlem lampy ani stín nenapovídá tomu, že by snad v té ulici postával.

Milovala jsem na něm jeho parfém a pro něj tak typickou cigaretovou vůni se směsicí výparů z jeho první ranní kávy, stejně tak jako jeho ranní hlášky, nezajímavé názory na okolní svět a jeho klasický úsměv, kterým mi okamžitě evokoval blížící se velikonoce. "Možná proto jsem mu říkávala králíčku!" Říkám si až nezvykle nahlas.

Teď už to neříkám, je pryč. Vzdal se našeho společného snu. Už necítím tabák, nevidím krabičku Spart na jeho stole, jeho hnědé oči ani ty jeho černě svítící ponožky v béžových sandálech.

Jeho postoje, gesta, kterými dával okolí najevo, kdo je tady pán. Nikdo mu jeho charismatem nesahal ani po kotníky, vždycky ses vedle něho cítil jako břídil, co nic nedokázal. Ta jeho nefalšovaná řeč těla! Když se cítil "v kramflecích", dokázal se zhoupnout na židli, dát si nohu přes nohu a ruce za hlavu. K tomu pokuřoval cigaretku a na stole mu chladlo espreso. Miloval kávu, ale odporoval českému turku. Dával přednost kávě, která má původ a proto vždy ta okouzlující vůně.

Ty detaily, které mě provází, když si na něj vzpomenu. Nikdy neuměl recitovat, ať už se o to snažil snad tisíckrát. Nikdy jsem ho neslyšela zpívat. Tvrdil, že to prý neumí, ale já se ho nikdy k ničemu nesnažila přinutit. Byl totiž silně spontánní. Dokázal si sbalit batůžek a vyrazit na Slovensko lézt po Tatrách, protože on zrovna chtěl.

Měsíční svit stále svítí, ale jen já už dobře vím, že on už se nikdy nevrátí…
 


Komentáře

1 Ben Víno Ben Víno | 29. června 2015 v 12:37 | Reagovat

Nádherně napsané!

2 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 29. června 2015 v 12:41 | Reagovat

Krásný, i když smutný pohled z okna. Moc hezky napsáno.

3 Deina-B Deina-B | Web | 29. června 2015 v 12:58 | Reagovat

[1]:: + [2]:: Takovou chválu jsem si snad ani nezasloužila! :) Děkuji

4 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 30. června 2015 v 19:49 | Reagovat

Ale zasloužila, je to opravdu pěkné a silné :)

5 Deina-B Deina-B | Web | 1. července 2015 v 22:33 | Reagovat

[4]: Děkuju :) jsem ráda, že i těm pár lidem, kteří navštíví tenhle blogerský "zapadákov", se článek líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama