Červenec 2015

Makronky – cukrovinka s předsudky

22. července 2015 v 17:22 | Deina |  CestoMánie
Pokud otevřete vyhledávač a zadáte do něj slovo "makronky" (macarons), vyskočí na vás horda receptů společně s naštvanými komentáři "cukrářek", kterým se dílo nepovedlo, a největší chybu nalezli v receptu, protože v nich samotných chyba určitě nebude. Na to já mám poměrně známou hlášku: "Tak určitě!", která sem sedne, jako poklice na zadek.

V životě jsem pekla sama pouze třikrát a tak rady této slečny, tedy mne, berte s rezervou.

Péct makronky byl můj sen odjakživa a tak ve svém pekařském záchvatu popadla notebook, našla si své oblíbené stránky na recepty a makronky s nutellou, jak se recept nazýval, mne zcela oslnily. Před pečením jsem si asi tisíckrát vygooglila největší problémy spojené s pečením makronek a po tom, co jsem tento nešťastný krok udělala, se mi do pečení vůbec nechtělo.

"Makronky jsem pekla 3x a ještě ani jednou se mi nepovedly."
"Makronky vždy popraskají, čím to je?"
"Vůbec mi nechutnali!"

A podobnými příspěvky krášlí internetové diskuze přispěvatelé, kteří evidentně neumí číst návod. A tak jsem si pro ně připravila svůj vlastní recept, o který se s vámi podělím.

Na 15 makronek průměru 2-3cm budete potřebovat:

40g bílků (1-2 vajíčka)
10g cukru s rumem (Dr. Oetker)
10g krupice
65g moučkového cukru
50g mandlové moučky (opravdu nadrobno namletých a vysušených plátků mandlí)
nutella nebo marmeláda na spojení


Postup:
Nechte bílky 24h odstát na nějakém teplém místě (kuchyň ideální). Tímto sušením se bílky "scvrknou" asi o 5g.
Moučkový cukr smíchejte s mandlovou moučkou, pokud moučka nebo cukr hrudkovatí, vezměte lžičku a pořádně směs "propasírujte". Bílky ušlehejte tak, aby při vyndání metličky bílek dělal vlnu (špičku). Poté za stálého míchání přidejte krupici a řádně zašlehejte. Následně vařečkou opatrně zamíchejte do bílků moučkovou směs (moučkový cukr+mandlová moučka) avšak nemíchejte příliš dlouho. Sníh by mohl spadnout. Nezalekněte se konzistence!

Následně vezměte zdobící sáček, naplňte jej bílkovou směsí a na připravený plech s pečícím papírem nastříkejte stejnoměrná kolečka o průměru 2-3cm. Poté vezměte plech a udeřte s ním o lino, dostane se z těsta přebytečný vzduch,… Nechte 15min odstát v teple. Na makronkách musí být tvrdší krustička, na kterou si lze šáhnout bez přilepení! Pečte v předehřáté troubě, 10-20 minut při teplotě 140°C. Vyndejte ve chvíli, kdy začnou makronky nažloutávat, nesmějí zezlátnout! Po vyndání z trouby by se měli makronky buď sami, nebo s menší pomocí snadno odlepit. Vlažné makronky spojujte nutellou, nebo marmeládou.

Dobrou chuť

Oči kočičí

18. července 2015 v 20:10 | Deina |  Sherlockování
Jeho oči se mhouří jako oči malé kočky, je i přesně tak tulivý. Vždy, když mne uvidí, obejme mne a pokud sedím, stočí se u mne do klubíčka. Miluje mou vůni Chanel Coco Noire i mou přítomnost. Avšak povahově je stejně temný a chladný, jako jeho pohled, který se člověku naskýtá ve chvíli, kdy není jeho milovaná osoba. Je mi velmi vděčný, když mu dám kousek svého štěstí a své lásky, ale mne to vnitřně ubíjí. Proč mám pomáhat takovému člověku, který ostatní lidi ničí a vydírá? Měla bych ho spíš udat na policii, než se s ním 'pachtovat', ale to, co mne nutí přesně toto neudělat je fakt, že bez něj už by můj život neměl to koření a jednoduše by mi přestal vonět. Přestala bych péci, protože bych neměla pro koho, přestala bych se o sebe starat, protože bych neměla pro koho. A možná, že bych přestala i žít! Protože bych neměla pro koho…

Slyším zvonek! Kdo to v tuto 'nekřesťanskou hodinu' může být?

Je tu zase…

Otevírám mu dveře, přece venku nebude stát na tom mrazu. "Pojď dál!" zvu ho pohotově a on se jen tak usměje, položí mi své dlaně na tváře a dá mi tu nejsladší pusu, kterou jsem kdy v životě dostala. "Proč taková sláva? Vždyť jsem ti jen otevřela dveře a nabídla ti kousek mého domova?" ptám se pohotově a on, se mi zadívá do mých kaštanově hnědých očí a s hlasem medovým mi nádherně odpoví: "Protože jsi má, jediná, ta výjimečná, ta která ví kam dál, když už to nevím já. Jsi mou oporou, mým domovem, skvělou kuchařkou a vlastně i mým snem, vzhledem k tomu, že nikdo nemůže být tak skvělý, jako jsi ty. Ty se mi prostě zdáš! Jiné vysvětlení, jak můžeš být tak skvělá, nemám."

"A to mi říkáš teď, mezi dveřmi, po tolika letech, co se známe. Jen tak 'mýrnix týrnix z voleje'. Známe se, Libore, přes 4 roky! Proč teď? " začínám být poměrně rozrušená. Nechápu, kam tím směřuje, ale bojím se nejhoršího, bude si mne chtít vzít.

"Víš, já jsem ti chtěl jen říct, že bych si tě chtěl vzít, ale nevím, jestli je právě teď vhodná příležitost" už se neudrží Libor, vpálí mi do obličeje tato slova, otočí se a s kamenným výrazem odchází.

"Ne!" křičím na něj.

"Co ne?" nechápe Libor "Tak chceš si mne vzít, nebo ne? Začínám být z toho docela 'jelen'."

"Teda ano, chci si tě vzít, ale vždyť jsi věřitel. Já se bojím, tohle asi nezvládnu." a pomalu začínám vzlykat. Chci být jeho 'jedinou', ale ten strach, že můžeme přijít o všechno, protože půjčuje všem možným 'vejlupkům', místním kmotrům, Vietnamcům a všem tak podobným, že bych to opravdu asi v budoucnu neunesla. Bála bych se toho, že by mi mohli otrávit psa, podpálit dům, zničit auto,… Prostě se bojím!

Libor nevydrží stát tam bez hnutí a koukat se, jak brečím. Rozbíhá se ke mně a ze strany mě objímá a náhle mi začíná foukat do ouška a říkat:
"Počkej, nebreč, Dory, vždyť já, trouba, ti neřekl to nejdůležitější!" a plácne se rukou do čela. "Víš, já jsem ti zatajil jednu dost důležitou informaci, kterou bys před svatbou, pokud na nějakou dojde, vědět. Já totiž nejsem tak 'chudý', jak si myslíš." A začne vyprávět příběh, který se zdá spíše neuvěřitelný, než reálný…

"Jednoho krásného dne, kdy ještě byla živa moje prababička Berta, žila má rodina zcela jinde. V jiné zemi, pod jiným jménem a hlavně se šlechtickým titulem. Titul nám zůstal dodnes, ale můžeme ho používat pouze tam, odkud jsme přišli. Měli jsme sílu, moc i peníze, které nám jako jediné zůstali dodnes. Vlastně naší rodině zůstala ještě jedna dost důležitá věc, držená v tajnosti - náš mozek. Mozek můj, mých předků i mých potomků se bude parametrálně lišit od ostatních. Je vybaven výbornou pamětí, skvělými matematickými a logickými schopnostmi, schopností odhalovat lidskou duši, což může hraničit se sociopatií a schopnost manipulovat s lidmi, což jsem na tebe samozřejmě neaplikoval. Mí předci byli lékaři, vojevůdci, právníci, lékárníci, architekti, učitelé, ale i objevitelé, průkopníci a detektivové.

Jelikož před měsícem zemřela má babička Charlotta, musím odjet do Británie, abych po její smrti převzal její firmu a jméno a oznámil můj nástup Jeho Veličenstvu Alžbětě II. a pokud to bude jen trochu možné, rád bych se tam přestěhoval zpátky, protože tady mne má většina národa plné zuby. Věřitel se každému nezavděčí. A pokud budeš chtít, tak můžeš jet do Británie se mnou."

"Počkej, počkej, Libore! Ještě jsi mi neprozradil, čím byla tvá babička!" skočila jsem mu do vyprávění.

"Á, to je veledůležitá věc! Zkus hádat a chci, abys na to přišla sama.

(Po chvíli přemýšlení přichází od Libora nápověda.)

Napovím ti: Všechno ví, všechno zná a na všechno přijde."

"Lásko? To se mi snad jen zdá. Proč ty si dokážeš vždycky vybrat tak bláznivé povolání, to nemůžeš být třeba řezník? Ne, ty prostě musíš být detektiv… a pak, že naděje v lepší zítřky existuje!"

"Dory, chci, abys věděla před odjezdem ještě jeden detail. V Británii nejsem úřady veden pod jménem Libor. Mé pravé a jediné jméno jest Sherlock… Sir Sherlock Holmes Junior.


Benátky

13. července 2015 v 17:05 | Deina |  CestoMánie
Měla jsem tu možnost navštívit "romantické město na laguně", které není, jak se na první pohled zdá, romantické. Je to spíše přeplněné turistické město plné lidí se selfie tyčemi, klouboučky nakoupenými od místních černochů a deštníky proti slunci, kterými převážně ohrožovali všechny ostatní, než aby byly k užitku. Hned první jízdu na vaporettu vás doslova 'zmlátí' spolucestující šikmookého vzhledu svými batohy na foťák velikosti krosny, za kterou by se nestyděli ani horolezci mířící na Mount Everest, i když je na každém roku vyvěšena cedule s červeným a zeleným panáčkem, kdy zelený panáček má batoh sundaný.

(Vaporetto aneb místní MHD)

Zjistila jsem také skvělý fakt. Má angličtina na tom není zas tak špatně, jak jsem předpokládala, protože právě Baťůškáři, jak jsem je přejmenovala, neuměli anglicky ani žbleptnout a s italštinou (a celkově s jakýmkoliv evropským jazykem, ať už to byla francouzština, nebo němčina) na tom nebyli o moc lépe.

Pokud chcete romantiku, jeďte na ostrov Burano, který okouzlí malými uličkami, barevnými domy, ruční krajkou a větším klidem s méně turisty. Na ostrově je i zeleň, kterou hledat v Benátkách není vůbec jednoduché, ale dá se najít (Public Garden - zastávka Giardini / Sant'Elena; Rio dei Gardinetti - zastávka San Marco Gardinetti)

(Výhled na Benátky)

V Benátkách navštívite FREE:
Náměstí sv. Marka (Piazza San Marco)
Rialto
- zeleninové a rybí trhy (Rialto Markets)

(Rybí trh na Rialtu)

- most (Rialto Bridge)
Basilika "zdávas Maria" (Basilica di Santa Maria della Salute)
Murano - sklárna, sklo,…
Burano - krajky, barevné domy
Lido - ostrov s plážemi (1€ toaleta, 1€ sprcha)
Kostel sv. Salvadora (Chiesa di San Salvador)


"Za ty prachy to stojí":
Guggenheimovo muzeum (Peggy Guggenheim Collection) - 14€ / studenti 10-18 let: 8€
Il Redentore kostel (Il Redentore) - 3€
Zvonice sv. Marka (Campanile di San Marco) - 8€/ skupiny nad 15 lidí: 4€
Dóžecí palác (Palazzo Ducale) - 16€/ studenti, děti: 8€
Orloj (Torre dell Orologio) - 12€/ studenti, děti: 7€
Kostel sv. Giorgia Maggiore (Chiesa di San Giorgio Maggiore) - Věž (Belltower) 5€/3€
Gondola - cena za loď: 80€ (vejde se až 6 lidí) / 120€ (po příjezdu "číňanů")

(Rio de Palazzo o de Canonica)

Do Benátek nejezděte v případě, že:
máte strach z vody, jízdy lodí,…
neumíte anglicky, italsky, ale pouze česky (slovensky)
nemáte rádi cizince
vaše bankovní konto zeje prázdnotou
nemáte alespoň základní orientační smysl
nemáte rádi památky (kostely, kampanily,…)
právě nastaly povodně, nebo je srpen (voda může zapáchat)
nevydržíte chodit 8 - 12h v kuse

Nezapomeňte doma:
dostatek financí
oblečení, které zakrývá ramena, trup a kolena (nebo šátky pro zakrytí)
léky na mořskou nemoc
vodu nebo flašku (po Benátkách jsou pítka s pitnou vodou)
mapu vaporetta (na místě: zdarma)
mapu Benátek (na místě: 3€)
průvodce (jak živého, tak tištěného - na místě cca 10€)
v srpnu - repelent
vždy - něco na a po opalování

Na co si dát pozor aneb benátské předpisy, tipy, etiketa a tradice:
- Používejte co nejvíce italšinu, ať ji umíte, či ne. Stačí jednoduchá slova - gracie, scusi, prego, buona sera,…

- Do církevních institucí vstupujte výhradně se zakrytými rameny, trupem a koleny i v případě, že ostatní návštěvníci je - mají odkryté. Docílíte tím příjemnějšího jednání ze strany Italů v případě naléhavé nouze.

- V restauracích si dávejte pozor na coperto, které zaplatíte při usazení ke stolu (10% z celkové ceny). Proto je dobré si jídlo sníst buď na - stojáka u stolečku, nebo u baru na barových židličkách, kde se coperto neplatí.

- Také si v restauraci dojděte na toaletu. Býva čistší a vyjde vás levněji (cena: podle toho, co si objednáte; káva cca 1,40€), než toaleta veřejná (cena: 1,50€)

- Nekrmte holuby! (Pokuta: až 500€)

- Nelehejte si před Dómem sv. Marka (Duomo), Santa Maria Novella, Santa Croce, Santo Spirito a Santissima Annunziata! (Pokuta: až 50€)


(Piazza San Marco)

- Zákaz odhazování odpadků, zbytků jídel, prázdných láhví a také žvýkaček (Pokuta: nezjištěna)
- Pozor na tzv. pickpokets, což jsou kapsáři, ale více jich v Benátkách (o proti ČR) není

Na Benátky 2 dny nestačí. Město je zcela úžasné, všichni se snaží pomoci, jídlo v restauracích, cukrárnách i barech je delikátní, a pokud ochutnáte místní buránské sušenky (z ostrova Burano), určitě nebudete litovat. Chuťově sladší, ale svěží svojí citronovou šťávou. Připomínají jedny nejmenované české sušenky*. Ochutnejte i místní nápoje Spritz Hugo (bezinková šťáva) a Spritz Avanti, Belini, Prosecco a mnoho dalších.
* Věnečky

Druhý díl Benátek - 16. 8. 2015. Odkaz přidám, zatím najdete ve složce "CestoMánie". Děkuji za pochopení.

Oblíbené blogy

12. července 2015 v 10:47 | Deina |  Informace

Chcete si přečíst skvělé, netradiční a originální články?
Máte chuť na skvělé články od skvělých lidí?
Začtěte se tedy do článků od mých známých, kamarádů a hlavně oblíbenců:


A pokud Vám to bude málo, mohu přidat ještě inspirace z jiných stránek, nežli je blog.cz:

Marie Doležalová - seriálová Saša, skvělá herečka a účastníce Stardance 2015 - http://www.kafeacigarko.cz/
Laskominy od Maryny - dorty, sušenky, makronky, vše na jednom místě - http://www.laskominyodmaryny.cz/
1000 věcí, které mě serou - výborný projekt několika přispěvovatelů - http://www.1000vecicomeserou.cz/
Růžová panda - občas, když mám chuť, přečtu si pár jejích článků - http://ruzovapanda.blogspot.cz/

Podporuji, jsem členem:

Téma týdne (nominace článků) - http://tema-tydne.blog.cz/
Srdce blogu / Standa - http://blog.blog.cz/
Katalog blogů / Standa - http://top.blog.cz/

Také mě najdete na:



Pokud se chcete se mnou spřátelit, na něco se mne zeptat a tak dál, tak mi určitě bez ostychu napište na emailovou adresu DeinaB@centrum.cz .

Vražda?

7. července 2015 v 17:31 | Deina |  Povídky
Běžím!

Není čas na přemýšlení kam. Už po mne zase jde! Slyším ho, cítím ho. Jeho smrdlavý dech a prazvláštní klapot bot, který mne dovádí k naprostému šílenství.

Všude kolem mne je tma, projíždí tu jedno auto za druhým. Jejich světla mě v té tmě neuvěřitelně oslňují! Běžím stále dál, i když skoro nic nevidím důsledkem záblesků tmy s ostrým světlem. Náhle slyším brzdy kol a něco do mne ze zadu prudce narazí. Mé tělo se začíná nemilosrdně poroučet k zemi.
On se blíží! Musím vstát a jít dál, na nic jiného teď není čas! Při prvním, druhém i třetím pokusu vstát mě tělo zradí. Nevím si rady, křičím: "Pomoc, kde jste kdo? Pomoc! Zavolejte policii! Pomoc…" Už nemám sílu. Nemůžu už křičet. Začínám si uvědomovat, co to je kolem mé hlavy a rukou - krev. A dokonce má vlastní. V té chvíli slyším cizí hlasy. "Pomoc!", zkusím naposledy zavolat, ale připadá mi, že se hlasy vzdalují. Víčka klesají níž a níž, vše se tak nějak rozplývá. Všechny sny, naděje i myšlenky. "Mé poslední usínání" říkám si takovým slaboulinkým šeptem. Už nic neslyším, je konec.


Probouzím se v zahradě na červené kostkované dece. Na sobě mám velmi netradiční a pro mne i zcela neznámé šaty. Po krvi, autech, natož lidech ani památky. Všude kvetou růže, trávník je nakrátko čerstvě posekán, stromy ostříhány do kuželů a na mne tak působící příjemná letní atmosféra dotváří celé místo k dokonalosti, snad až ke snu.
Po chvilce mne to sezení přestává bavit, vydávám se tedy na průzkum. "V nohách mám snad tisíc mil" začínám si pobrukovat. V lodičkách se mi normálně nechodí moc dobře a natož v těch, co mám dnes. Navíc se mi vůbec nelíbí, připadám si s nimi jak za "Krále Klacka". Nohy čím dál víc bolí, otékají, avšak mou pozornost i přes to právě něco naprosto uchvátilo. A přitom to je jen obyčejná zeď. Ale za zdí slyším dusot koní, hudbu a hlavně lidi! Trochu mi vrtá hlavou, že neslyším auta, ale tím nezabývám a začínám v šatech lézat zeď. Šplhání mi ulehčuje fakt, že přibližně v druhé třetině je malá římsa. Nahlížím přes zítku a všechno mi dochází. Probudila jsem se do 16. století!

Křik dětí se slovy: "Podívejte, podívejte, to je Výsost!" a ukazující na mou osobu, mi nijak situaci neulehčuje. Alespoň vím, na čem jsem, nebo spíš kým jsem. Diplomaticky se na děti usměji a ladně seskočím z římsy. Nemám zájem o to, aby mne vidělo více lidí, mohlo by to totiž nadělat neplechu. Vracím se zpět k dece, kde na mne již čekají 'mé věrné dámy'. Na nic se nevyptávám a rázně nařizuji, aby mne doprovodily dámy do zámku.

Po vstupu do zámku mne dámy doprovází až do mých komnat. Okamžitě si nechávám připravit na večer koupel, protože vím, jaká je to v tuto dobu vzácnost, a také posílám pro svou dvorní dámu.
Dáma vkráčí do dveří, když popíjím sklenku úžasného bílého vína z roku 1765.

"Co byste si přála, Vaše královská Výsosti?" ptá se starostlivá dáma po lehkém mávnutí rukou na signál mého přání.
"Chtěla bych vědět, co je dnes za den." odvětím.
"Dnes je 13. 7. 1789, Vaše královská Výsosti."
"A Veličenstvo se ještě nevrátilo?"
"Ne ještě ne, Vaše královská Výsosti. Je stále ve své pracovně."
"Můžeš odejít." dodávám na závěr a rukou ladně poukazuji na dveře.

Vstávám, odkládám svou sklenici s vínem a kráčím ke dveřím, když v tom ke mně přiskočí sluha a zašeptá mi do ucha: "Nejsi v minulosti a na tomto místě jen tak! Chci tě zabít, zase zabít!". Podívám se na sluhu a v duchu mi problikne věta: "Je zpět!"

Vidím, jak mu pravá ruka hledá nějaký předmět v knihovně těsně vedle dveří a náhle z knihovny vytahuje zbraň, se kterou na mne následně míří. Na první pohled je mi jisté, že tato zbraň má s tímto rokem, natož stoletím pramálo společného. "Ne, ve snu mne nedostaneš!" křičím z plných plic a začínám utíkat chodbami. Venku slyším střelbu, pohlédnu rychle do okna a vidím, že prostý lid se právě dostal do královské zbrojnice. Venku samý oheň, střelba a křik. Utíkám, seč můžu kolem sloupů, ostrými zatáčkami, ale stejně ho nemohu setřást. Jít ven a splynout s davem je v tomto oděvu zcela vyloučeno a tak mi nezbývá nic jiného než setřást ho, schovat se do kuchyně, převléknout se například za služku a vyběhnout do ulic.

Zvládla jsem to! Zmátla jsem ho alespoň na chvilku. Už jen na sebe hodit pár toho oblečení a můžu jít ven, zapojit se do Velké francouzské revoluce. Po převlečení vybíhám z kuchyně, ale jen co dělám první krok ze dveří, cítím prudkou bolest na zátylku. Oči se mi přivírají, nohy podlamují. Opět se skládám k zemi a opět to byl on. Ten jeho smích. A to poslední, co zakřičím? "Liberté, égalité, fraternité!" (Volnost, rovnost, bratrství!)


Něco mne nutí se probudit. Otevírám oči a má první slova zní:
"Kde jsem teď?"
"Jste v nemocnici" odpovídá pohotově sestřička, která mne evidentně právě přišla zkontrolovat.
"A co se stalo?" opáčím se.
"Málem jste uhořela v bytě sociopata, tedy vlastně vašeho bývalého přítele."
"Proč bývalého?"
"On zemřel, když se chtěl zachránit… Spadl na něj hořící trám."