Prosinec 2015

Prosincový gymplácký život

23. prosince 2015 v 10:10 | Deina |  Gymplákoviny
Při nástupu do autobusu už neříkáš, ani kam jedeš - autobusák už to dávno ví

V autobusu ti tví kamarádi každé ráno, i přes to, že si jinak není kam sednout, drží poslední volný flek - zuby, nehty.

Naučíš se používat nejen mozek, ale i boty na podpatku jako ideální obuv k běhu

Začínáš pochybovat o tom, že by tě z toho ústavu pro mentálně choré (ano, myslím tím gymnázium) někdy pustili.

Obědy už konečně začneš platit včas.

Pochopíš, kde dostaneš na gymplu vodu zadarmo, takže už za ní nemusíš platit Bufíkové - "Automate na vodu, jsi to ty?"

Velmi rychle začneš zapomínat na základku, na lidi ze základky,…

A konečně po dlouhých rocích psaní úmorných slohovek, které žádnou učitelku neoslovovali, ti tvůj češtinář na slohovku napíše "pěkné!" - goal accomplished

Občas...

16. prosince 2015 v 15:55 | Deina |  Kapka pravdy
Občas mám chuť schovat se před světem a dělat, že neexistuji, že tu není ta "skvělá" Deina, která má vše, na co si vzpomene, že má rodinu, přítele, studuje na gymnáziu a má v podstatě život "smetánky", ale bez smetany.

Smetanu považuji za něco, co vlastně ve svém životě nemusím mít pro to, abych byla šťastná. Protože bez peněz se dá žít, ne žít dobře, ale dá se žít.

Občas mám chuť schovat se před úplně každým. Chci být sama, nechci, aby mne někdo pomlouval, jakkoliv o mně mluvit i objímal. Nechci nic cítit, nemám chuť smát se, nemám chuť žít. Byla bych radši, kdybych pro každého byla vzduch.

Občas mám chuť rozběhnout se proti sklu, proti zdi, dřevěným dveřím,…

Občas mám chuť cítit se stejně, jako se cítí ptáci ve vzduchu. Jaké je to asi letět vzduchem, plachtit, volně padat k zemi.

Jaké je to zemřít? Jaké je to, cítit smrt kolem sebe? Jaké to je, když umíráš?