Březen 2016

Nečekaná návštěva

28. března 2016 v 10:53 | Deina |  Kapka pravdy
Neměla jsem v plánu vylévat si své srdíčko zrovna tobě, ale byl jsi první, byl jsi můj, alespoň v mých myšlenkách a alespoň 3 roky a tak ses tu "nachomýtl", že nebyla cesta zpět a ani jiným směr. Neřekla jsem ti všechno. Pečlivě jsem mlčela o věcech, které jsou ti blízké, abych nezranila tvoje city a moje snad ještě víc, protože jsi taková malá drbnička. Měla, nebo snad i chtěla jsem ti říct pár slov, ne se rozpovídat o mém současném životě. Na to nikdo nemá čas. Chtěla jsem ti jen říct, že to, co teď dělám, mne nudí a nebaví a jestli si myslíš, že jsem si vybrala dobře, tak se mýlíš snad ještě víc, než jsem si myslela. Já jsem ve výběru udělala ty největší chyby, protože já si prostě vybírat neumím, když na mne tlačí okolí a vlastně i kdykoli jindy. Jsem, jaká jsem a neumím se měnit.

Společnost

25. března 2016 v 17:28 | Deina |  Názory
Poslední dobou mne opravdu začíná vytáčet chování společnosti. Nemyslím tím to, jak se chovají současní politici, nebo jak by se měla společnost zamyslet nad tím, koho volí, co jí a kde žije. Myslím tím společnost utvářející druhou rodinu, zázemí a určitý druh ochrany pro dospívající lidi - školu. Škola jako instituce by měla zahrnovat všestranné vzdělání, jak sociální, tak i notnou dávku vědomosti. Ale čím starší jsem, tím více mi připadá, že škola je pouze odkladiště dětí, které chvíli hlídá a má na starost někdo jiný, nežli jejich rodiče (pěstouni). Dokonce si troufám tvrdit, že škola 21. století člověka absolutně nevzdělává. Ano, máme určitý všeobecný přehled, ale kolik dětí/žáků/studentů takovéto podání všeobecného přehledu baví? Nemůžu říct, že nejsem zastánce lesních školek, waldorfského školství či učení matematiky podle prof. Hejného, ale nemohu říci ani opak. Sama jsem nikdy v životě tyto instituce neviděla v praxi, nenavštěvovala jsem je a tak je nemohu soudit. A upřímně, vždycky jsem prahla po tom, vyzkoušet si alespoň jeden den ve waldorfské škole. Bohužel tato možnost se mi dosud nenaskytla.

Avšak, co mohu kritizovat, je fakt, že gymnázium, které navštěvuji, má v mottu něco ve smyslu toho, že jsme si vlastně všichni rovni a že naše škola nás obohacuje nejen o znalosti, ale také o nové kamarády, zážitky, poznání.

Není tomu tak.

Gymnázium, jehož jsem každodenním studentem, mne naučilo spousty věcí, ale rozhodně ne základní věci vhodné pro život. Pro život správný, čestný a důstojný. Naučilo mne opisovat, zneužívat papírů z tiskárny, lhát, umět se přetvařovat a vyjadřovat svůj "vlastní" názor, jehož obsah je tisíckrát prefabrikován podle toho, co zrovna naše gymnázium uznává za názor, politickou stranu, popřípadě se naučit vyjadřovat podle osobitosti a preferencí daného učitele.

Nikdy se nezbavím představy, že gymnázium pro mne byla největší chyba mého života. Vlastně za to nemůže gymnázium jako takové, ale současné školství, které netuší, jak silně může působit na mysl dospívajících lidí. Myslím si, že nutit děti do tělocviku je asi ta největší pitomost, co MŠMT může vymyslet. Kdo chce, si uvolnění z TV stejně sežene. Potrestá tím děti, které mají z tělesné výchovy hrůzu, nepomůže jim od nadváhy. Pokud chce pomoci dětem s obezitou, ať tedy přispěje na adaptační kurzy, na začlenění těchto dětí do kolektivu, na lepší stravu do škol, může přidat prostor, díky kterému vyniknou stejně tak jako dětem s nadáním na sport. Přidejte hodiny výtvarné výchovy, hudební výchovy a za sebe bych přidala ještě pár hodin českého jazyka a občanské výchovy s ohledem na základy psychologie. Některé děti si třeba trošku "sáhnou na srdce" a zamyslí se nad svých chováním.

Protože z těchto "neznalostí" obvykle bývá šikana. Děti umí být více krutí, nežli dospělí, zvláště pak co se psychického nátlaku týče. A je mi hrozně líto, kolik lidí se nechtěně do šikany zaplete. Mnozí nemají ani ponětí, kolik je denně šikanovaných dětí. Mnozí ani netuší, jak tenká je hranice "hry" a šikany.

Prosím, zamyslete se nad svým chováním k ostatním. Ať už ke kolegům, podřízeným, studentům, či spolužákům.

Změna

2. března 2016 v 20:11 | Deina |  Gymplákoviny
Podívám se před sebe a vidím kluka, který se směje. Kluka, kterého nebavilo žít, který se ničil, protože byl jiný, začal kouřit, aby se se vším vyrovnal. A teď tu je přede mnou, smějící se malé hlouposti, která mu vykouzlila na tváři lehce křečovitý, ale jinak velmi krásný úsměv. Viděla jsem ten počáteční záblesk v očích, to nefalšované překvapení a následné zaujetí, pro nalezení vtipu. Vidím kluka, který byl smutný a teď, na gymnáziu, je šťastný… A nikdy by už neměnil.

A pak jsem tu já.
Holka, co milovala svět, holka, kterou miloval svět a která si to náležitě užívala. Holka, co mávla nad každým problémem rukou, co jí nezajímalo, jestli je to dobře, protože prostě dobře bylo. Holka, co měla na tváři stále úsměv, stále v sobě cítila chtíč, naději a lásku…lásku k sobě samé, k přírodě, k lidem. Ale něco se změnilo, něco je teď jinak. Už to není ta bezstarostná holka, už to není to "vyspělé sebevědomé mládě", teď je to ztrhaná a zdeprimovaná holka, možná už ani ne holka, spíš chodící pohroma, hromádka neštěstí, nespokojené nic. Přátele ztratila, nové si nenašla, mlčí, nesměje se, není zábavná. Došla jí "šťáva", došla jí síla, došla jí moc a naděje. Všechno se sesypalo, jako hromádka z karet. Všechno… Měnila by tahle holka? Ano, měnila…okamžitě.

Gymnázium, to není jen nalezení nových přátel, posunutí o příčku dál. Je to hlavně stres, dřina, pot a nervy. Kdybych si vybírala znovu? Ne, děkuji, gymnázium již ne. Možná je to špatnou sortou lidí, možná jsem se jen uzavřela do sebe a všechno je to moje vina. Vlastně ano, je to moje vina, ale nelíbí se mi to, nelíbí se mi tam. Skoro tři čtvrtě roku na gymnáziu a já s klidem na srdci můžu říct - "Chci pryč, někam daleko… A pokud přežiji do čtvrťáku, nikdy nezapomenu na to, co se tam stalo. Nikdy nezapomenu na osoby, které mi ublížili, nikdy nezapomenu na lidi, co mě zničili, ale také na těch pár, které mě zvedli ze země a postavili mě na nohy. Nikdy nezapomenu…"

Prudké zamyšlení

1. března 2016 v 20:11 | Deina |  Názory
Potřeba vypsat se z problémů, které ať jsou nad naši hlavu, či nikoli, je takovým malým neduhem člověka, kterého psát baví a naplňuje ho to. Psaní považuji za nejlepší terapii před depresemi, před úzkostmi a utápěním se v problémech. Avšak jak v mém životě, tak v životě mých přátel, tak možná i ve vašich životech sehraje čas, deprese a určité problémy jistou roli, kterou už neunese ani váš blog. Už nejste jen obyčejnými pisálky, ale lidmi, kterým je vnitřně špatně, co nemají co dát světu a svět nemá, co dát vám. Přestáváte blog vnímat jako místo odhozeních problémů, ale jako místo, kde se před světem neschováte, kde každý může číst ten váš životní příběh a kde už nejste tak "inkognito", jako když jste začínali. Už z vás i na vás ty články doslova promlouvají. Jste v článcích cítit, i přesto že vaše "já" se obrazně řečeno vždy přenáší do každého článku, ale čím větší vnitřní problémy máte, tím víc to je z článku cítit, dle mého názoru. Možná obyčejný pisálek může protestovat, že to necítí, nebo že je to cítit i bez toho, aby byl v nějakých "depkách" (což je trošku něco jiného než deprese, ale to si jistě dokáže každý pologramotný člověk najít na internetu, že… Navíc, vy nejste pologramotní, takže to jistě víte i bez Googlu.). Ano, máte pravdu, někteří lidé mají tu vlastnost "cítit autora" z článků tak nějak vrozenou tedy od přírody, ale myslím si, že těchto lidí je minimum, a buď se k tomuto stádiu "rozkladu" musíte propracovat sami, nebo to nikdy nezískáte a budete jen těmi obyčejnými pisálky, kteří články posuzují podle češtiny, designu blogu, věku autora, nebo dokonce vzhledu autora. Samozřejmě, že to není žádnou podmínkou, být "jiný", ale je to spíš příjemné rozjasnění dne, který je pro zvláště pak pesimistické blogery velmi ceněný.

Možná jsem se právě "navážela" do tématu, o kterém, dle vás, nic nevím. Možná máte jiný názor a možná jste nad tímto nikdy nepřemýšleli. Byla bych vděčná, kdybyste se nad tímto článkem alespoň na vteřinu zastavili, přečetli si ho a v hlavě popřemýšleli, jak asi vnímají ostatní vaše články. Určitě to bude pro každého zajímavá zkušenost.