Už je tady zas

5. dubna 2017 v 18:52 | Deina |  Kapka pravdy

Aneb jak si Deina cestu k blog.cz opět našla...


Já? Já!

Není snad hloupějšího nežli takovéto uvítání. Vlastně ano, je něco hloupějšího. Špatně vybraný font ve Wordu, či špatně vybrané semináře do třeťáku.
Upřímně, právě jsem si prožila vše zmiňované. Koho to prosím vás napadlo chodit na kombinaci základů společenských věd, zeměpisu a informatiky? Nikoho jiného nežli mě jako vždy. No jo, blázen a navrch chce být žurnalista, tedy žurnalistka.

"Ta bitch"

Nějak jsem v tom mezičase, kdy jsem tu nebyla, ztrácela a nacházela chuť, proč žít, ztrácela jsem jako každý člověk přátele, známé i nejbližší. Tím teď není myšleno jen vymizení ze života, ale i smrt.
Smrt. Ta holka, "ta bitch", jak by řekla většina mých spolužáků, mě škádlila a stále škádlí každý den. Křičí na mě na zastávce autobusu. v každé vteřině, kdy nemám chuť myslet, i při nákupu. Dala bych půl království a kus dortu tomu, kdo by ji dokázal odehnat. Ale jak říkám, z nejhoršího, nebo od nejhoršího jsem dávno pryč. A tak mám chuť zase psát.

Blog

A taky plánuju opět přestavit blog, abych měla víc volnosti. Články a jiné mazat nebudu, jsou to vzpomínky. Stejně po mně teď neštěkne na blog.cz ani pes. Tedy až na věrného Alexandra :) ! Kluk jeden ušatá mi napsal, že by rád věděl, jak se mám. No tak tedy…jsem tady! A mám se, no, jak by se měla holka, co ztratila sama sebe, jako každý polo zničený člověk českým systémem. Ale jak říká má kamarádka: "Ničeho nelituju, k ničemu se nevracím. Bylo, a zase něco nového bude." Snažím se tedy nelitovat a jít dál.

Lidé zkažení i dobří

Lidi, kteří mi "zkazili" celý prvák, vídám každý den, nebo jednou za týden, ale už jim za to nijak ublížit nechci. Nechci oplácet. Mám nové kamarády, hodné, věrné, milé a stejně, nebo podobně bláznivé jako já sama. Nestahují mě ke dnu, mají stejný hudební styl a jediné, čím mi jeden z nich může ničit život, je snad jedině láska, kterou tedy vzájemně srovnanou nemáme. Ale co, mám ho ráda a on ví a já vím. Není kouře bez ohně, jak se říká.
Po tomhle všem, co se mi povedlo za "skoro dva roky" od mé největší aktivity na blogu provést, jsem nenašla to, co jsem ztratila, ale získala jsem věci, které jsem dřív neměla. A jestli přežiju do léta, tak je uvidíte taky. Sice nemám krásných a doslova výstavních 58 kg, nejsem jako tyčka, co se každou chvíli zlomí, ale mám namotivovanou mysl a já se jen tak nevzdám!
Jo a taky se mi povedlo být editorkou, ale to je jiný příběh a nebudu ho rozebírat, dokud s tím neseknu. Tu práci žeru!

Motivace

I přes to jsem se tedy v některých věcech utvrdila.
  • Nikdy neposílejte své děti tam, kam nechtějí. Buď vám to budou vyčítat, nebo vás budou nesnášet. Já aplikuji to první.
  • Nikdy si neříkejte, že to nedokážete - lidská mysl dokáže všechno. Včetně halucinací apod.
  • Mějte čas na sebe, nejen na ostatní. Avšak ostatní neodhánějte, jen umějte zacházet s časem a s city lidí - těžké, ale jde to.
  • Neříkejte, že nemáte čas. Máte. Tak mluvte narovinu.
  • Najděte si cíl, za kterým tvrdě půjdete. Nic vám v cestě nestojí, jen vy sami.
  • (Plus) neříkejte ostatním, že jsou hypochondři. Všechny nemoci jsou nemoci psychiky. A psychiku má člověk stejně křehkou jako display na telefonu. Když na display nalepíte folii, taky se rozbije hůř. Tak místo folie aplikujte čokoládu, běh, knížky a kafe s kamarády.

A když už nic, tak tančete!


P.S. Tu nabídku o dortu myslím vážně!

Odkaz na Alexandra: http://egoistuv-denik.blog.cz/
 


Komentáře

1 Alexander1918 Alexander1918 | Web | 10. dubna 2017 v 20:47 | Reagovat

Tož to si pískej, že já s tím počítám! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama