(Zas)ráno

7. dubna 2017 v 17:34 | Deina |  Kapka pravdy

Prožívání rána nebývá často tak jednoduchá akce.


Když se tak zamyslím po ránu, nedochází mi vůbec nic. Jsem jako ztracené dítě na pustém ostrově. Mrzí mě, že jsem tak nepoužitelná. Vždyť ráno by mělo být plné energie! A ono nic. Jediné, na co se můj mozek upne, je "můj" prvoligový ping-pongista. Můj tedy zcela jista není, ale to nikomu vlastně vadit ani nemá, jak jste si již určitě všimli z nadpisu. O tom tenhle článek být nemá.
Každé ráno trávím nejdříve v autobusu. Zažívám každodenní pohled na smrt unaveného řidiče, co by svůj stroj nejlépe i se všemi dosavadními pasažéry poslal do betonové zdi, okolo které musí, jak otrok ve službách krále, projet. Mnoho optimismu tomu často nepřidá ani (ne)pořádek v daném dopravním prostředku, či pořádek na zastávkách, natož nádražích.
Brečet je naprostou zbytečností. Nemá to cenu. A to i když vám ujede bus a řidič vám hezky zamává. Ani když musíte stát na zastávce v dešti. Na zastávce, kde není jediné místo ke schování. A proč ještě nebrečet? Třeba pro to, že na školu bych musela vybrečet rybník...

Zástěrka

Takzvanou "zasranost daného dne" tedy musíte hodnotit velmi uváženě, velmi promyšleně, a hlavně ne zbrkle. Každé zasráno má i svoje klady. Když vám ráno ujede bus, nemusíte na první hodinu do školy. Občas si ho v utvrzování tohoto pravidla necháme dobrovolně ujet, že. Občasná stávka dopravních společností je skvělá výmluva na zatáhnutí prvních 6 hodin z 6. A vůbec, dopravní prostředky jsou k tomu, abychom je využívali jako zástěrku k lži. Takový malý komplic.

Gympl? No problema

Škola je na žebříku zasranosti poměrně vysoko. Od gymplovského věku často člověk začne přejímat myšlenku, že je sám takový malý nesamostatný filozof s hraničními změnami nálad, sebevražednými sklony a neustálým nervovým vypětím. Nemyslete si, to vás jen gympl kvalitně připravuje na studium na VŠ, kde s kocovinou, či při 40 °C své tělesné teploty budete psát poslední možný den svou diplomovou práci.

Ne!

Od dob, kdy jsem si ráno před školou došla do bufetu, nebo obchodu jsou tatam. Bufík, jak se u nás slangově říká, převzal jiný majitel, takže výrobky podražili přibližně o 100 % své původní hodnoty. Do obchodu nechodím, protože bych musela každé ráno vstávat dřív, jezdit dřívějším busem, s ještě nepříjemnějším autobusákem, s nejhorší možnou skvadrou lidí, co znám. Děkuji pěkně, ale to opravdu ne. To radši budu žít na müsli tyčinkách a přesnídávkách zbytek života.

Moje zasráno je komplikovaná věc. Není radno si s tím (hlavně ráno) zahrávat!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama