Obličejem z fotky

25. května 2017 v 23:15 | Deina |  Kapka pravdy

Se zaujetím prohlížím letošní fotografii učitelského sboru a sama žasnu. Některé obličeje jsou i na fotografii falešné jako jejich majitel, jiné mě překvapují.


Například obličej mé němčinářky. V hodinách se projevuje jako největší rýpalka do blbostí a do věcí, do kterých jí vůbec nic není. Ale po pohledu na fotku v ní najednou vidím kus člověka, co se bojí, co má strach, že snad k těmto lidem (kolegům) nepatří, že nepatří do tohoto ústavu. Možná to bylo zachycení její hluboké rozpoloženosti, kterou prochází, možná se jen špatně zatvářila, kdo ví.

Já jsem měla tu čest zažít ji jako "normálního" člověka, tedy potkat ji nejen jako učitelku, ale i jako matku svých synů v akci, nebo také s kamarádkou na výletě a podobně. Byla hodná, ale byla svá. Už delší dobu tuším, že před světem něco tají. Její výraz na fotografii mě dotvrdil. Ale nehodlám po tom, jak nějaký Sherlock Holmes pátrat. Jen to vidím. Že se ničí.

Párkrát jsem zahlédla, že má na rukou jizvy, krvavé šrámy, popáleniny. Napadlo mě, jestli jí je nezpůsobil jeden ze synů, když se vztekal, že se sčítání do 5 prostě nenaučí, nebo jestli se nepolila ráno při vaření kávy manželovi. Ale hlavou mi dlouho koloval jiný nápad...

Co když se sebepoškozuje? Co když je úplně stejná jako my, ničící se bytosti, které nevidí světlo na konci tunelu? Černě oblékaná, ramena volně svěšena. Medailonek na krku symbolizuje snad něco? Za kudrnatými vlasy ani přihlouplý pubertální smích se neschová žádná osoba, natož taková osobnost jako ona. Moje tvrzení navíc dokládaly jizvy, které se na její ruce či předloktí objevovaly a stále objevují více než často. Navíc čím dál více nosí věci s dlouhým rukávem a takřka nikdy jsem ji neviděla ani v sukni. Možná nemá sukně v oblibě, ale co ta dlouhá trička, košile a džínové bundičky?

Ale zpět k fotografii. Děsí mě, že třeba za 20 let si tuhle fotku budou se stejným zaujetím prohlížet děti a říkat si něco ve smyslu, že všichni tihle učitelé už jsou buď mrtví, nebo na sklonku života.
A co my? My už na tom sklonku budeme skoro taky.

Má třídní tu vypadá naopak velmi šťastně a nad věcí, jako to u ní bývá takřka vždy. Moc jí to sluší. Ten pohled, jako by snad říkala: "Jo, jsem tady živote, živá a zdravá, mám rodinu, manžela, děti. Jsem. Jsem a jsem hrozně ráda, že tu můžu být. Jsem živá, šťastná. Díky bože za každý moment. Jsem a budu!" je naprosto ohromující a pro mě absolutně energeticky nabíjející moment.

A tak jsem ráda i já, že tu jsem a že tu (doufejme) budu. Protože jsem a hodlám si to pořádně užít.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama