Tak to bylo, ne, že ne.

6. května 2017 v 19:25 | Deina |  Kapka pravdy

Každý vidíme chvilku pro sebe v něčem jiném. Jeden čte, druhý háčkuje. Já píši tenhle blog. Ale co byla moje životní chvilka pro sebe? Na to vám odpoví následující článek. Kdo se v tom najde, bůh s tebou. Kdo mě zná, ví, že nelžu. Bez přikrášlování. Možná jste nevěděli všechno, ale to nevadí, tohle vám život nezkrátí, a dokonce vám to nezkrátí ani žíly.


Svítilo slunce, bylo jedno krásné říjnové ráno a já se probudila s úsměvem na tváři, jako každé ráno poslední 2 roky. Měla jsem ze sebe radost. Všechno se dařilo ve škole, navíc to vypadalo, že i kluk je na obzoru.

On...bloďatý démon

Sice jen jako takový psychologický experiment, jestli ho dokážu přimět, aby byl lepším člověkem, aby přestal řešit jen svou hlavu, přestal se řezat a všechno okolo, ale měla jsem ho a věděl jsem, že když vezmu telefon do ruky, tak tam bude první ranní zpráva - od něj. Byl bezesporu zvláštní. Chováním, vzhledem, hudebním stylem, řešením problémů, pošetilostí, zdravotním stavem, rodinou, životním posláním, motivací. Jednoduše vším, čím pro vás může být druhá osoba zajímavá nejen na první pohled. Začali jsme se bavit, já přestala řešit sebe, nebo možná začala řešit víc svou duši a méně svoje fyzické já. Užívala jsem si každého dne, kdy jsem mohla být s ním, vidět ho. Nebyla to už ta bláznivá láska, ale byl to zajímavý člověk, ráda jsem poslouchala jeho názory.
Vyrazila jsem s postele, těšila jsem se, že ho, jako každé ráno uvidím v autobuse, že se na něj budu moct koukat a přemýšlet, jaký asi doopravdy je.

Pokračovala jsem v tom dva měsíce, pak jsme spolu začali chodit. Největší chyba. Začala jsem nejen ztrácet jeho a mou lásku k němu, ale i sebe. Začala jsem být ním. Chovala jsem se jako on, viděla jsem stejně černý svět, viděla jsem se tlustou, hnusnou, zamindrákovanou osobou, která musí být nejchytřejší ve třídě. Nic jiného nežli jeho, sebe a školu jsem neřešila.

"Jediný, kdo mi zbyl, je on. Moje stejně černé a zkažené srdce"

Zhubla jsem, hrála jsem si s anorexií, propadla jsem úzkostem, depresím, paranoii. Byla jsem zahleděná sama do sebe, neviděla jsem svět. Začala jsem si pálit ruce, řezat se. Přerážela jsem rumem prášky na bolest, což bylo to jediné, co jsem jedla.

Ibalgin.

S překvapením všech, dostala jsem se z toho sama.
V červnu jsem se jedno večerní pondělí při učení němčiny srovnala. Řekla jsem ne. To byla ta pravá a jediná chvilka pro sebe. Postavila jsem se tomu vztahu, řekla jsem konec všem sračkám v mé hlavě, konec s ním. Rozešli jsme se. Neodpustil mi to a po půl roce od rozchodu se mstil. Ale já to nepřešla a bránila jsem se. Doslova jsem si ze sebe vytáhla nůž a vrazila ho do něj. Když chceš, abych umřela, umřeme oba.

Umřeme.

Jedno z našich společných témat. Smrt. Ošidné téma, lidé se ho často bojí, říkají si, že smrt je trestem, pro mě v depresích bylo vysvobozením. Přála jsem si umřít a přála jsem si umřít ještě dlouho po nejsilnější úzkosti.
Tohle je chvilka pro sebe, pro svůj život, pro svoje postoje. Chvilka pro sebe už není řezání, pálení, hubnutí, tloustnutí. Chvilka pro sebe je chvilka, kdy můžu z hlavy dostat tohle. Moje problémy, které jsem si způsobila sama. Ale o to jsem teď silnější. Kašlu na vědomosti, chytrá stejně nikdy nebudu. Nepotřebuju vědět, kolik má žába komor a kolik síní (2s 1k), avšak nezahazuji všechno. Chci vědět, jaký byl Rudolf II. panovník, proč měl jen nemanželské děti, chci vědět, co se stalo roku 1766, komu se říká ministr bez portfeje a jak se píší správné webové stránky. Jen se nechci učit věci, co mě nebaví, od lidí, které to nebaví.

Chci žít. Chci být.

Chci vládnout svému já, jakožto osobě. Chci.
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 6. května 2017 v 19:49 | Reagovat

Tak tento článek mě dostal... Přeji ti jen to nejlepší a samou psychickou pohodu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama