Ohlédnout zpět se prostě musím

10. června 2017 v 19:37 | Deina |  Kapka pravdy

Za chvíli je to rok. Rok od našeho rozchodu, rok od konce zvláštního vztahu, kde ani jeden nebyl král. Spíš oba byli mrtvolami v živoucím těle.

Píšu o něm častěji, než je zdrávo. Jenže pořád je to kus mě. A zvlášť se tenhle kousek připomíná, když výročí má nastat.
Často si na něj vzpomenu i bez výročí, je ve mně jako je ve mně zamilovanost do Nutelly. Ale stejně jako Nutella se mi přejedl. Půl roku s člověkem, který z vás vytáhne všechen elán života, všechno štěstí, naděje i touhy. Jste jako prázdná schránka, která pluje nekonečnem života.

A pak to přijde. Už nechcete být prázdní. Raději nežít nežli přežívat. Doufat ve smrt za vysvobození. Smutná doba to byla. Váha klesala, můj úsměv se ztrácel. Moje temné stíny vycházely na povrch a já už pomalu přestávala doufat i dýchat. Chtěla jsem pryč z černobílého světa.

Nejdřív se začíná pomalu, pak člověk přitvrzuje.


Rýhy na rukou jsou hlubší, zápěstí popálenější, duše přebitější léky na všechno. Ibalgin, stopex, coldrex, gutalax. Pár panáku Amundsena, flaška vína. Další rýha do ruky. "Jsem zlá osoba" ozývalo se mi v hlavě a já ty hlasy nedokázala zastavit.

"Skoč z okna, dělej! Na co čekáš?" hlavou mi lítalo tisíce takovýchto myšlenek. Čím větší byla prázdnota ve mně, tím míň se mnou komunikoval on. Končilo se u zdvořilostních frází, u osobnějších odpovědí jsem dostávala odpověď: "Hm…, ok, …., ???, *zobrazeno*". Občas jsem si říkala, že je to lepší, než když jsme se hádali. To jsme pak na sebe akorát štěkali přes Skype a vzájemně si ukončovali hovor. Někdy mlčel on, někdy já.

A pak to přišlo. Neděle 12. června. Už si nepamatuji, jestli pršelo, nebo svítilo sluníčko. Pamatuji si jen, že jsem se měla učit na závěrečný test z němčiny, který mi měl rozhodnout o mé známce na vysvědčení. A já jen seděla, čučela do barevně zvýrazněného textu a trochu brečela.

Byl to zároveň nejhorší a nejhezčí den za posledního půl roku. Rozešla jsem se s ním. Z ničeho nic, prostě "jen tak". On netušil, proč jsem to udělala. Vlastně jsem to pořádně netušila ani já.

Teď už to vím, nabrala jsem poslední síly a skončila to. Aby mi bylo líp. Abych nemusela poslouchat ty jeho nesmyslný kecy, chytrý řeči o světě, o mně, o lidech okolo.

A je mi líp. Začala jsem se kamarádit s pinpongistou, který na nic nemá čas, takže postupem času jsem si vlastně nemusela vyčítat, že jsem se s ním přestala bavit, jako to dělám skoro u každého. Prostě už neměl čas. A já to chápala.

Je to zvláštní, ale teď jsem pár dní byla sama. Bez jediného pravého kamaráda. Bez svého sourozence. Úplně sama s bláznivými prarodiči a rodiči, kteří přes týden v podstatě ani nevědí, že existuju, pokud po nich nechci peníze. Zvláštní takhle žít. Bylo mi dost smutno. Prázdnota mě zase sžírala a já doufala opět ve vysvobození.

Mohla jsem alespoň přemýšlet. Jsem ráda, že jsem neskončila v blázinci, jako jsem si přála. Jsem ráda, že jsem si nevzala život, jako jsem to velmi pečlivě zamýšlela. Ale pochopila jsem i spoustu jiných věcí. Třeba to, že nedokážu být ve vztahu, nedokážu nikoho milovat, dokážu jen obdivovat, nejsem stavěná na to mít děti. Budu sama, vím to, jen mě bolí, jak jsem k tomu došla.

A možná je to správně, možná mi tohle předepsal, osud abych pochopila.
 
Jediná možnost, jak tenhle život přežít, je považovat ho za
krásný.

Právě jsem si uvědomila, že si nepamatuji, jestli jsem mu dávala odkaz na tenhle web, když tak tě zdravím.
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 10. června 2017 v 21:13 | Reagovat

Ohlížet se zpět teď asi nemá moc cenu, užívej si mládí a přátel...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama